PRVÁ SVĚTOVÁ VÁLKA A KTIŠ Tisk Email

V pondělí 27. července 1914 se s odvedenci rozloučili nejen rodiny, ale i starosta a 28. července 1914 byla vyhlášena válka.
Při mobilizaci 26. července byli odvedeni muži do 37 let věku. Odvod koní probíhal od počátku srpna 1914 a již počátkem září 1914 byly povolány ročníky 1872, 1873 a 1874. Ubylo pracovních příležitostí a drahota postihla téměř všechno obyvatelstvo.
Začal se ihned projevovat nedostatek masa. Hospodyňkám bylo doporučeno sušit a konzervovat ovoce a zeleninu, jíž byla velká úroda. Koncem října 1914 byl zaveden „válečný chléb.“ Byl směsí mouky žitné s moukou ječnou a později se přidávaly i brambory. Zároveň byla pozastavena výroba „nedělního a svátečního pečiva.“ Veškerý obchod s obilím byl zastaven a ve Chvalšinách byla zřízena komise, která zapisovala, kolik má kdo obilí. Stát toto obilí vykupoval a obilí bylo posláno Obilnímu ústavu.
Na podzim 1914 byla vyhlášena první „válečná půjčka“, sbíraly se peníze pro Červený kříž a na pomoc rodinám místních raněných a padlých. Školní děti sbíraly a sušily ostružinové listí jako náhražku čaje pro vojáky a z novinového papíru stříhaly vložky do bot. Ženy zhotovovaly pro vojáky teplé zimní prádlo a oblečení a pro Červený kříž byly zhotovovány z věnovaného plátna obvazy. Občané Ktiše se o událostech na frontách dovídali převážně z novin Deutsche Böhmerwald Zeitung (Německé Pošumavské noviny). Písemný styk s vojáky na frontě byl cenzurován a v posledních třech měsících roku 1914 byli povoláni muži ročníků 1878 až 1894. Odvedení muži si měli vzít jeden pár pohodlných pevných bot, teplé spodní prádlo, šaty, vlněný svetr s rukávy, případně kožich, jídelní misku a příbory. Od září byly zavedeny „válečné mše za vojáky v poli.“ Byly hojně navštěvovány a 3. prosince kostelní zvony vyzváněly na počest dobytí Bělehradu.
Když 15. prosince padl Bělehrad zpět do rukou Srbů, tak se již nezvonilo. Předvánoční nálada 1914 se nesla v tónu překonávání válečných obtíží. Samotný Štědrý den proběhl ve vzpomínkách na ty, kteří strádali na bojištích.
Devatenáctého března 1915 se uskutečnil v mlýně poprvé výdej mouky na lístky. Později byla výdejna mouky přeložena do školy a nakonec byla mouka na lístky. Často se však stávalo, že nebyly žádné zásoby mouky.
Ihned po vypuknutí první světové války si každá rodina v Ktiši začala dělat zásoby potravin „na horší časy.“ Ty přišly dříve, než kdokoliv mohl očekávat. Koncem února 1915 radnice vydala nařízení o odevzdání přebytečného zrní a mouky. Určení komisaři, učitelé, chodili dům od domu a kontrolovali zásoby. Každá osoba směla spotřebovat denně od 1. března 1915 do 15. srpna 1915 pouze 300 gramů zrní nebo 240 gramů mouky a zbytek musel být odevzdán do zásob. Od počátku března 1915 byl zastaven prodej u pekařů. „Kdo neměl doma chlebovou mouku, musel po několik týdnů jíst jen brambory.“ Nejhorší bída o chleba byla před Velikonocemi. Během prvého týdne dostávali lidé ještě čistou, i když poměrně černou mouku. Později byla mouka smíchána s ječnou, ovesnou nebo kukuřičnou moukou. Koláče z kukuřičné mouky s borůvkami byly velmi oblíbeným jídlem. V mnoha rodinách se používaly místo brambor, které tvořily každodenní a mnohdy jediné jídlo. Pšeničná mouka byla jenom v omezeném množství pro nemocné a byla vydávána pouze na příkaz lékaře. Kdo tedy neměl vlastní zásobu pšeničné mouky, musel péct z žitné nebo kukuřičné mouky. A tak „tu chodilo mnoho lidí, často v noci, do blízkých i vzdálených mlýnů, kde načerno měnili ošacení nebo husy za pšeničnou mouku. Peníze nikdo z mlynářů nechtěl.“
Mimořádné poměry, které přinesla první světová válka, způsobily, že „žena sáhla po pluhu a ženské ruce prováděly mužské práce. Stařec, který se již usadil na výměnku, dítě, které dosud znalo jen hru a radost, soutěžili s ženou, aby hrouda byla obdělána tak, jako doposud byla.“ Byl také stále větší nedostatek potahů, když spolu s muži byli do války odvedeni i koně. Nahradili je tažní voli, ale ani těch nebyl nadbytek. V roce 1915 v Ktiši slibovala pole dobré výnosy. V polovině června 1915 však přišla silná námraza a zmrzla téměř všechna žita. Počínaje rokem 1915 byly upisovány válečné půjčky. Banky a spořitelny vybízely obyvatelstvo k podepsání válečných půjček a „úřady vyvíjely všestranný tlak.“ „U prvé válečné půjčky se selské obyvatelstvo drželo velice zpátky, i když jim peněz nechybělo, ale mnozí považovali jistotu této peněžní půjčky za pochybnou. U druhé válečné půjčky to nebylo zpočátku také lepší. Mnoho ktišských občanů nakonec upsalo veškerý svůj majetek a v mnoha případech bylo dokonce použito i sirotčích peněz“.
Začátek května 1915 znamenal i začátek rakouské ofenzívy proti Rusku. Byl překročen Dunajec a poté bylo dobyto i hlavní město Haliče Lvov. Po roce od prvého odvodu záložáků na frontu, 26. července 1915 29. dragounský pluk útočil na Varšavu. Opět zde byli mrtví, ranění a zajatí… Nedostatek mužů se projevoval zejména v zemědělství. Jak jsem již uvedl, na frontu byli povoláváni nejen muži, ale i koně a tak již v létě 1916 zajišťovali poštovní službu voli. Cena volů prudce letěla nahoru až se ustálila na neuvěřitelném tisíci korun za pár. To však způsobilo, že mnoho sedláků své voly prodalo. Sedmnáctého června 1916 přišel silný mráz a žito zmrzlo v květu. Jak velká to byla škoda, se ukázalo až při sklizni. V některých klasech bylo jen několik zrnek žita a tak „mlácení žita si sedláci odpustili a k osetí zimního žita se muselo osivo nakoupit.“
Okolo vánoc nabízela krajina obraz předjarní krajiny a místo sněhu posílaly mraky množství deště. Koncem prosince 1916 a v lednu 1917 přišly vichřice, které způsobily ohromné polomy v lese a škody na střechách domů. Nebyl nikdo z mužů, kdo by střechy opravil a polomy zpracoval. Na chlebový lístek bylo možno dostat týdně na osobu 2,24 kg žitné mouky. Tato dávka byla postupně snížena až na 1,68 kg. Zemědělci, kteří neměli chlebové lístky, mohli čas od času vyměnit za žito pšeničnou mouku. V zimě 1916 byla velice oblíbená jídla z černé žitné mouky, často dokonce z otrub připravovaný perník, který se jedl nejen s bílou kávou nebo čajem, ale také se zelím a řepou. Na jaře 1916 byly zabavovány i brambory. Každý si směl ponechat jen 75 dkg na osobu a den. V té době se již brambory přidávaly i do chleba. Zásoby rýže byly již dávno snědeny, hrách a čočku nebylo možno koupit. A když se tyto potraviny sehnaly, tak byly drahé. Například kilo rýže, které bylo před válkou za 56 haléřů se v létě 1916 prodávalo za čtyři koruny.
Od roku 1916 byl omezen i prodej masa. „Výdej se uskutečňoval střídavě u zdejších řezníků, před jejichž obchody stávaly fronty. Během dlouhého čekání docházelo přirozeně k nevšedním rozhovorům a k více či méně pěkným poznámkám, které neusnadňovaly zrovna službu dozorčím orgánům obce za frontou.“ Byly registrovány stavy hovězího dobytka a přebytky byly odváděny na frontu. Doma směly být porážky prováděny pouze na základě porážkových listů, které vystavovalo okresní hejtmanství. Z porážek prasat se musela odvádět slanina. Kilogram hovězího se v létě 1916 prodával za osm korun a před válkou stával necelé dvě koruny. Počet bezmasých dní stoupl nyní na tři, maso se nesmělo jíst v pondělí, ve středu a v pátek. Chladné deštivé počasí v létě 1916 způsobilo, že mnozí sotva zachránili tolik brambor kolik jich zasázeli. Ke cti přišly zelné hlávky, rýži nahradilo proso. Před válkou stálo kilo prosa 20 haléřů a bylo používáno jako krmivo pro malá kuřata. V létě 1916 stálo kilo prosa tři koruny a hojně, téměř denně se v Ktiši v každé domácnosti vařila prosná kaše. Cena másla se ztrojnásobila ze tří na devět korun. V důsledku nedostatku surovin „strašně stouply ceny látek“, které byly tak drahé, že si je „nikdo nemohl koupit.“ Stejné to bylo s cenou bot a tak „přišly ke cti znovu dřeváky.“
Po nedostatku potravin přišly na řadu tabák a pivo. Výroba piva byla snížena na minimum, což bylo „jediné procento předválečné výroby.“ Cena piva stoupla na dvojnásobek a o jeho kvalitě se nedalo vůbec hovořit. Ječmen musel být použit jako chlebové obilí, a tak se pivo vařilo především z brambor. Pivo se dostalo jen v určených dnech střídavě v některé hospodě a „bylo využíváno různých lstí, aby člověk dostal více než jeden půllitr.“ Před Vánoci 1915 dostali kuřáci v Ktiši buď dva doutníky nebo balíček tabáku. Na počátku roku 1916 zmizelo z trafik postupně veškeré kuřivo, a tak starci kouřili domácí byliny, jako například mařinku vonnou a také uvařené a usušené bramborové slupky. „Z kuřáckých dýmek se často šířily neobvyklé pachy. Jeden vychvaloval tabák, který si sám vypěstoval, jiný zase podařenou směs tabáku a bukového listí a další velebil kouření maliníkového listí.“
V roce 1916 byly zabavovány měděné a mosazné předměty a nahrazovány výrobky ze železa. Zlaté a stříbrné mince byly hned na začátku války buď staženy z oběhu nebo zmizely v rodinných truhlách. V oběhu byly jen papírové bankovky a z mincí pouze železné a měděné. Také drobné mince z niklu zmizely z oběhu. Z kostela svatého Bartoloměje byla zabaveny oba velké zvony a zůstal jen umíráček.
Koncem dubna 1917 ještě opakovaně sněžilo, 29. dubna 1917 se změnilo počasí a přišla řada teplých slunečních dní. Každý den se mohlo pracovat na poli a tak řada vojáků z Ktiše poprvé dostala dovolenou „na setí obilí.“ Již 24. května se kosilo seno a v polovině července již bylo vidět mandele žita. Přišly včasné a bohaté žně. Když žně začaly byla nouze největší. Mnoho rodin nemělo po týdny chleba. Místo chleba si brali ženci natvrdo uvařená vejce a „velkým dobrodiním pro lidi bylo, když zrály borůvky.“ Bída také přinutila mnoho lidí ke krádežím. Byly ořezávány klasy a vykopávány brambory.
Začátkem června 1917 museli zemědělci odevzdat zbývající obilí pro samozásobení a od 1. července byla odebrána zásoba obilí s ujištěním, že za to obdrží včas náhradu z rumunských dodávek. Slíbená náhrada se neuskutečnila, „a proto nebyl ani při těžkých žňových pracích žádný chléb.“ Potravin se nedostávalo v celém kraji a obyvatelstvo trpělo hladem. „Často posílaly matky své děti, aby svůj hlad ukojily borůvkami. Většina lidí se viditelně zhubla.“ Úřady ani po žních nedodrželi slib dodávek obilí a obyvatelé několik týdnů neobdrželi žádnou mouku, „mezi lidmi bylo hodně nedůvěry a zloby vůči úřadům.“
Během válečných let odpadly volby do obecních zastupitelstev. Během celé války byl starostou Ktiše Johann Feigl, který to neměl lehké. Musel organizovat odvody, někdy i násilně odebírat sedlákům obilí a dobytek a nejvíce starostí bylo získat dostatek mouky a masa na příděly pro občany Ktiše. Hned na začátku války se začaly ve farním kostele sv. Bartoloměje konat válečné pobožnosti, které pokračovaly až do konce války. Nastaly čtvrté válečné Vánoce a ještě stále nepřicházel mír. Realitou se staly již dvacáté válečné odvody, tentokráte ročníku 1900, tedy sedmnáctiletých, kteří již 6. února rukovali.
Došlo k mírovým jednáním v Brest-Litevsku a tak i v Ktiši stoupla naděje, že se snad vrátí domů vojáci i váleční zajatci z Ruska. V samotné Ktiši chyběly sůl, ocet, petrolej a svíčky úplně. Za tabák, cukr a pšeničnou mouku bylo možné získat všechno. Sedláci jezdili často do Budějovic a vyměňovali tam za máslo tabák, látky a kůži. Výměnný obchod byl ve velkém a krásném rozkvětu. Válečná nouze přiváděla občany Ktiše a okolí na pokraj zoufalství. Na konci září a v říjnu v 1918 to nevypadalo na bojištích nadějně, v zázemí byly poměry pro Němce v říši neutěšené. Stále více muselo být každému Němci jasné, že jeho národ nedosáhne toho, pro což po celá válečná léta trpěl.
Ve Vídni bylo jednáno se zástupci vlastních národností. Maďarsko se odtrhlo od Rakouska, společný zůstal pro obě poloviny říše pouze vládce. Také český národ se snažil poté, co byl Kramář a jeho druhové propuštěni, o samostatný stát. Uprostřed října došla do Ktiše zpráva, že v Praze byl již provolán nový stát.
Z počátku to byla pouze zvěst - a 28. října 1918 se stala zvěst pravdou.

 

František Schusser

 

PROMINENT sekce

Přihlášení



XHTML and CSS. | Obec Ktišl