Význam slova „poddaný“ snáze pochopíme, když si uvědomíme, že až do roku 1848 vykonávala vrchnost nad svými poddanými prostřednictvím svých úředníků funkci pozdějších státních úředníků, tedy okresního úřadu, hejtmanství, soudu a berního úřadu. O poddané bylo třeba se starat, řídit jejich život a dozírat na plnění jejich povinností. Poddaní své vrchnosti odváděli pravidelně platy, naturální dávky a vykonávali robotu na vrchnostenském hospodářství.
Vesnické obyvatelstvo se skládalo ze dvou vrstev. Byli to předně sedláci a majitelé menších usedlostí a vedle nich podruzi, což byli lidé, kteří nevlastnili žádnou nemovitost a žili „u sedláků“, pro něž byli lacinou stálou pracovní silou. Někteří podruzi byli námezdními silami, kteří vykonávali ve mzdě „speciální práce“ všude, kde toho bylo třeba.
Registr krumlovského panství z roku 1445 uvádí v rychtě Lhenice Příslop, v rychtě Chvalšiny Březovík a Dobročkov, v rychtě Ktiš pak Ktiš, Ktišku, samotu Lhota Cibulářova, Sádlno, Rovence, Stará Huť, Lhota Mackova, Tisovka, Smědeč, Smědeček, Ostrá Hora, Markov, Miletinky a Křížovice. Celková výměra rychty Ktiš však byla jen sedm lánů a 25 jiter.
Samotná Ktiš platila více než jedenáct kop grošů ročně. Jednalo se o osídlení, které bylo uváděno odděleně, protože se jednalo o „majetek kláštera Zlatá Koruna v zástavě Rožmberků.“ Podle jmen osedlých se zdá, že v té době zde všude byli v převaze Češi. Pokud v té době krajinu kolonizovali Němci, pak přicházeli z Porýní.
Ke známým lokátorům, tedy „zakladatelům“ osad, patří v Dobročkově Vilém z Landštejna, který 25. srpna 1315, dostal doživotní držení obce Dobročkov. Lokátor Vilém z Landštejna mohl kdykoliv svobodně odejít, Rožmberk ani klášter Zlatá Koruna již neměl možnost vyplatit Dobročkov zpět a museli se spokojit s důchodem v penězích nebo v naturáliích, který mu osadníci ročně odváděli. Půdu si museli osadníci připravovat sami, Zkušený muž mezi nimi, který řídil mýcení lesa, a který byl nazýván extirpátor, dostal v Dobročkově za odměnu různé dědičné výhody.
U Smědče předpokládá Jaroslav Kadlec, že zde byl lokátorem, stejně jako v Rájově, Gerunga, syn Morazova. Svou domněnku podporuje stejným půdorysem i stejným rozdělením polních tratí. Téměř všude byl jediný stav poddaných a to úročníci, kteří odváděli roční činži. Z prohlášení Čeňka z Varterberka z 31. prosince 1414 se dovídám, že lidé ze Smědče, Smědečku a Dobročkova užívali pastvin na sousedním panství Kugelvalts „a za to jim ovšem bylo robotovati.“ Registry panství Krumlov z roku 1483 sjednocují míru, že lán má třicet jiter. Stanislav Jagr uvádí, že jedno jitro bylo 5.754 metrů čtverečních, z čehož by plynulo, že jeden lán byl více než sedmnáct hektarů.
Ktišská rychta platila úroky z pšenice, žita, ječmene, ovsa a brambor a peněžní úrok na svatého Jiří 19 kop 45 grošů a na svatého Havla 37 kop 4 groše. Ve zprávě z 17. května 1411 je zmínka o grangii, tedy klášterním dvoře v Ktišce. Důležitá změna nastala 7. července 1400, kdy papež Bonifác připojil ke klášteru Zlatá Koruna farní kostel v Ktiši. To znamenalo, že farářem se stal mnich z kláštera Zlatá Koruna, do jehož pokladny plynuly přímy z beneficeí a desátky. Toto pravidlo potvrdil klášteru Zlatá Koruna i papež Janb XXIII. Osmého února 1412. „Na Táboře bylo 22. července 1419 vidět poddané z Březovíku, Křížovic, Ktiše, Ostré Hory, Příslopu, Smědče a Smědečku. Jak možno číst v Popravčí knize pánů z Rožmberka, mnozí z nich se za husitských bouří účastnili loupeží, vražd a jiných zločinů. Bezprostředními představenými poddaných byli volení rychtáři, kteří život poddaných ve svěřené rychtě, což byl vždy určitý okrsek několika vesnic, spravovali. Velikost rychty nebyla předepsána a řídila se potřebami správy panství. Rychtář dozíral například na plnění povinností poddaných vůči vrchnosti a účastnil se zejména rozdělování robot, byl u pozůstalostních řízení poddaných a obecně vykonával nejnižší soudní a správní pravomoc.
Poddaní odváděli své peněžní platy vrchnosti dvakrát v roce, a to na svátky sv. Jiří a sv. Havla, což odpovídalo jejich možnostem. V tomto období mohli nejlépe zpeněžit zemědělské výrobky. Naturální dávky se zpravidla odevzdávaly jednou ročně a tvořilo je obilí, drůbež, vejce a sýry. Robota „na panském“ byla za dob Viléma z Rožmberka malá a přijatelná. Za vykonávání roboty dostávali poddaní svačinu. Na vesnici nerobotovali všichni, ale vždy jen jedna síla z hospodářství. V průměru to bylo šest až deset dní do roka. Poddaní robotovali zejména v „panských dvorech“ při sečení trávy a sklizni sena a otavy, při žních, při výmlatu obilí, při dovážení a štípání dřeva. V druhé polovině 16. století, za vlády Viléma z Rožmberka, byla již většina vesnic osvobozena „od odúmrtí“ a tak jejich obyvatelé měli právo svobodně odkazovat svůj majetek komu chtěli.
Pokud se chtěli vyučit řemeslu, jít na studia, „vandrovat“, oženit se, či přestěhovat se po svatbě, potřebovali mít k tomu souhlas vrchnosti. Systém správy poddaných na rožmberském majetku byl prostý a účelný, takže se i dnes musíme obdivovat tehdejším úředníkům, že stačili vše zvládnout bez mobilů, počítačů a automobilů.